Propojení homeopatie a etikoterapie v praxi
Můj příspěvek na 1. kongresu nelékařské homeopatie
Pracuji jako klasický homeopat. Jak napovídá název článku, ve své praxi propojuji dvě terapie - KLASICKOU HOMEOPATII A ETIKOTERAPII.
Cílem mého příspěvku je stručně vysvětlit podstatu obou metod, co mají společného a v čem se liší, co tyto terapie nabízí a to, jak se navzájem doplňují a podporují. Zejména chci vyzdvihnout konkrétní PŘÍNOS propojení homeopatie a etikoterapie pro samotného NEMOCNÉHO.
Přístupy v homeopatii
Na úvod několik slov k homeopatii a homeopatickému přístupu. Jak víme, homeopatie má rozsáhlé využití a její záběr je velký. Také přístupy mohou být různé.
Akutní homeopatie
Z pohledu široké veřejnosti je možná tím nejčastějším nebo prvním setkáním s homeopatií v podobě tzv. AKUTNÍ (symptomatické) HOMEOPATIE.
Snad nejpočetnější skupinou, která takto homeopatie využívá, jsou maminky s malými dětmi. "Cukrová kulička" bývá oblíbenou volbou zejména při méně závažných problémech s krátkým trváním, nicméně např. s rychlým, prudkým nástupem, kdy se snažíme nemocného co nejrychleji podpořit. Jedná se o ojedinělé nebo jednorázové obtíže, které nemají hlubokou historii, nikterak se u nemocného složitě nevyvíjely a tento současný problém není výsledkem hlubších souvislostí. Typické jsou např. DROBNÉ ÚRAZY (odřeniny, pohmožděniny) či POŠTÍPÁNÍ HMYZEM apod. I když jsou většinou pokryty jen nejvýraznější akutní symptomy a lék obvykle nepůsobí hluboce, účinek bývá rychlý a viditelný.
Ať už se ovšem jedná o AKUTNÍ či KONSTITUČNÍ
homeopatii, o které je řeč dále, vždy je potřeba volit vhodné homeopatikum na
základě PRINCIPU PODOBNOSTI.
Určitě je v pořádku, že se homeopatika těší oblibě a hojně se užívají, nicméně často se setkávám s tím, že volba léku probíhá často podobně jako jsme zvyklí u komerčních léčiv, tedy jako k lékům na "něco" ... na alergii, na kašel, na bolest hlavy, atd. Takto homeopatie nefunguje, resp. co funguje "na bolest" hlavy u jednoho nemocného, u druhého se může úplně minout účinkem, protože jsou jeho příznaky a další vodítka vedoucím k "jeho" homeopatiku naprosto odlišné. Často jsou pak lidí zklamaní, prohlásí, že u nich ta homeopatie prostě nefunguje, aniž by tušili, že chyba není v homeopatii, ale v přístupu k ní.
Konstituční homeopatie
PRINCIP PODOBNOSTI (SIMILARITY) je tedy společným znakem obou homeopatických přístupů.
Konstituční homeopatie jde však mnohem více do hloubky problému, hledá širší souvislosti, zahrnuje a zpracovává celou řadu dalších informací o nemocném.
Její obrovskou sílu a význam spatřuji zejména při léčbě CHRONICKÝCH OBTÍŽÍ; obtíží, kde je vývoj dlouhodobý a táhlý, potíže se opakovaně vrací, nelepší se nebo se krátkodobě zlepší, ale ve stejné síle se opět objevují nebo se ještě více prohloubí či se různě mění apod.; obtíží, které zasahují a ovlivňují PSYCHIKU.
Základní přístupy, které charakterizují konstituční homeopatii, bych shrnula do následujících bodů:
- celostní přístup (zahrnuje
všechny "roviny" člověka - fyzickou, psychickou, mentální, duševní,
emocionální, ...)
- hledání příčiny, podstaty
nemoci a sledování jejího vývoje a hlubších souvislostí
- individuální přístup - hledá
odlišnosti v projevu dané nemoci
- homeopat a jeho přístup -
empatický, intuitivní, citlivě vnímavý, dobrý pozorovatel, pozorný posluchač
Etikoterapie - o metodě
Zakladatelem metody zvané Etikoterapie je MUDr. Ctibor Bezděk (1872-1956). Tento vzdělaný a osvícený lékař se postupně odklonil od tradiční jednostranně somaticky orientované medicíny a věnoval se nauce, která propojuje duši a tělo - etikoterapii; propagoval vegetarismus, duševní hygienu a víru v Boha, stejně jako život v souladu s přírodou. Svůj přístup až do své smrti aktivně uplatňoval ve své praxi.
ETIKOTERAPIÍ nazval léčebnou metodu, která vychází ze souvislosti mezi mravním stavem člověka a jeho fyzickým (tělesným) zdravím. Na cestě k uzdravení využívá vnitřních zdrojů morálky a víry.
Své myšlenky zpracoval doktor Bezděk do mnoha publikací a článků, ze kterých můžeme čerpat i dnes a jejichž nadčasovost neztratila nic na své aktuálnosti a hloubce. Konkrétně zmíním alespoň knihu: Etikoterapie, Záhada nemoci a smrti.
Proč název ETIKOTERAPIE?
Základ tvoří slovo ÉTOS, tedy zvyk, mrav či obyčej. Můžeme říci "úzdrava" nemocných mravů či zvyků. Etiko-terapie = "zvyko-terapie" je tedy přeneseně snahou najít, rozpoznat a pojmenovat (špatný) zvyk neboli zlozvyk, který daného člověka přivedl až do nemoci.
To, co se mi jeví jako nejpodstatnější z metody samotné, shrnu do následujích bodů:
Etioterapie je založena na AKTIVITĚ SAMOTNÉHO NEMOCNÉHO, kdy:
- si on sám (nebo s jemným a
citlivým vedením terapeuta) pojmenuje příčinu svého problému
- si uvědomí zodpovědnost za
své zdraví/nemoc, tuto zodpovědnost převezme a rozhodne se pro změnu
- si uvědomí důležitost
zdravých vztahů (sám se sebou, s okolím, s jednotou/celkem, kterého je součástí
(Bohem) a usiluje o jejich narovnání a uzdravení
Tato terapie nenabízí jako řešení žádné pilulky, byliny ani jiné podpůrné prostředky. Jde nekompromisně do hloubky a cílí do nitra, kdy se nemocný sám konfrontuje se svým problémem a snaží se rozpoznat hlubší souvislosti. Z tohoto pohledu se jedná o jednu z nejtěžších alternativních metod a může fungovat pouze tehdy, chce-li se nemocný opravdu uzdravit a pochopil, že to musí udělat jedině on sám.
Propojení homeopatie a etikoterapie v praxi
Ve své praxi se snažím obě popsané metody
propojit a to tak, aby to bylo co nejpřínosnější pro samotného nemocného.
Líbí se mi, že homeopatie i etikoterapie mají jakousi společnou platformu, kterou vidím v podobném náhledu na nemoc. Ta není vnímána jako nepřítel, kterého je třeba zlikvidovat, ale jako varovný signál, který nám oznamuje, že někde chybujeme a v našem životě není něco v pořádku, že takto už nemůžeme dál. Nemoc není nic jiného, než výrazem či projevem nějakého problému. Cílem obou metod je snaha odhalit příčinu a podstatu problému.
Stejně tak nároky na přístup terapeuta jsou u obou terapií velmi podobné. A protože je podle mého osoba terapeuta nesmírně důležitá, ještě jednou zdůrazním vlastnosti, které se mi jeví jako nepostradatelné: empatie, intuice, citlivý přístup, jemné vnímání, dobré pozorování, pozorné naslouchání.
V čem se homeopatie a etikoterapie liší? V čem se navzájem doplňují a obohacují?
Podle mého spočívá hlavní rozdíl mezi homeopatií a etikoterapií v převzetí zodpovědnosti za své zdraví, resp. nemoc.
Jako homeopaté tedy jako nelékaři jsme v pozici, kdy nemáme za nemocného zodpovědnost. Ale uvědomuje si toto i sám nemocný? Nebo přichází pasivně podobně jako to funguje v konvenční medicíně "odevzdat" svou nemoc, předat to dál (na někoho to hodit) a čekat na nějakou pomoc - v našem případě homeopatikum, kterou dostane na své trápení a vše bude vyřešeno? Nebo si svou zodpovědnost uvědomuje a je ochoten "odpracovat" si na cestě k uzdravení kus práce?
I když při homeopatickém pohovoru nemocný aktivně odpovídá na otázky, může vlastně stále "pohodlně" setrvávat v pasivní roli, kdy nepřemýšlí o hlubších souvislostech a sám nehledá vztah současného stavu s minulostí.
Pokud je nemocný odhodlán svůj příběh sám před sebou rozbalit v celé své syrovosti, nachází cestu sám k sobě, uvědomuje si příčinu svých obtíží a také to, že tvůrce těchto obtíží je on sám a on sám je ten, kdo to může napravit, má návštěva v poradně mnohem ještě hlubší rozměr. Výpověď nemocného - která často bývá dlouhým silně emotivním monologem, ale často také proložena dlouhým mlčením plným uvědomění - je cenná jak pro homeopata, hlavně však pro samotného nemocného. Je dále jen na něm, jak s touto situací naloží a zda se opravdu rozhodne svůj stávající nezdravý stav změnit; NAPRAVIT VZTAHY, ODPUSTIT A NAHRADIT LÁSKOU.
Celé to zkusím přiblížit na zjednodušeném příkladu s obrázky:
Tak tedy. Na konzultaci přijde nemocný. To, co ho
v současnosti nejvíce trápí a co je hlavním důvedem jeho návštěvy, si
můžeme představit jako vršek ledovce (1). Je to ta část ledovce, která plave
nad hladinou, tedy viditelná obtíž nemocného. Představme si např. ekzém. Ovšem
jeho problém má mnohem hlubší příčinu, nemoc se mohla vyvíjet i několik let ...
a tušíme, že ledovec není jen ta část nad hladinou, ale že "pod hladinou" se
skrývá jeho další a možná mnohem větší část (2) Prapůvod současného problému
mohl začít už dávno, možná nemocného jeho problém zpočátku neobtěžoval, možná
se řešil medikamenty klasické medicíny apod ... čas plynul, až se problém
dostal do fáze, kdy už ho nemocný nemůže přehlížet a rozhodne se ho řešit
homeopatickou cestou (3). Homeopat se tedy snaží dopátrat příčiny nemoci (4).
Může se ale stát, že se nedostane k úplné podstatě nebo pohovor neodhalí
šírší souvislosti celého příběhu (5) S hlubší etikoterapií je možné, že se
odkryjí další důležité souvislosti a celý příběh dostane jasnější obrysy
(6)
Možná se na tomto místě nabízí otázka, co mě vede k tomu obě metody propojit, když se etikoterapie jeví jako ta hlubší a důraznější?
Rozkrýt problém je jenzačátek celého procesu. Důležité však je být schopen tento problém řešit.
Domnívám se, že ne každý je natolik silný a odhodlaný, aby toto zvládl sám vlastními silami, kterými v daný moment disponuje. A právě zde vidím obrovskou SÍLU HOMEOPATIE. Vhodný konstituční lék dokáže podpořit či doslova vyburcovat vitální sílu k akci směrem k uzdravení. Při správné volbě homeopatika se toto děje na všech úrovních a takto posílený a ozdravený člověk je schopen řešit i ty hlouběji zakořeněné problémy (např. vztahové)
Vztahy
O vztazích jsem se jen okrajově zmínila při povídání o etikoterapii. Jsem však přesvědčena, že vztahy hrají v našich životech klíčovou úlohu. Proto chci závěr svého příspěvku věnovat právě jim.
Tématiku vztahů otevíráme s klienty snad pokaždé. A často odkryjeme nějaké nevyřešené křivdy, ublížení, zklamání atd... Záležitosti, které v nás stále znovu a znovu vyvolávají bolest, smutek a úzkost, vzbuzují zlost, výčitky, možná i zášť a spoustu dalších negativních emocí. ... A když dojde řada na nás samotné, často zjišťujeme, že toho o sobě nedokážeme příliš říci, že k sobě chováme pokřivený vztah, že se jednoduše nemáme rádi. ... Zkrátka - pěstujeme si nezdravé vztahy.
S oblibou
to přirovnávám k batohu plnému starých, nepěkných, již notně zapáchajících
a těžkých (zatěžujících) věcí. Nastřádaly se v průběhu celého života a my
se pod ním prohýbáme a vláčíme ho v roli oběti životem dál.
Jsou nám všechna ta závaží ještě ku prospěchu? Mohu se na nich ještě něčemu naučit, obohacují mě nebo už mě jen stojí síly, energii a zdraví? Není na čase přijmout tyto ač mnohdy velmi bolavé zkušenosti s pokorou a díkem, s láskou odpustit ... přijmout sebe takové, jací opravdu jsme ... a ulevit tak našemu pomyslnému batohu a posunout se v životě dál? To už je na zvážení a postoji každého člověka.
Epilog
Při přípravě mého povídání jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybych to zakončila nějakým vzkazem nebo poselstvím, prostě tak nějak něco k zamyšlení třeba na cestu domů J ... No jo, ale nic hlubokého mě nenapadalo.
V osudnou sobotu při polední pauze, posilněna zelnou polévkou z místního bufetu, jsem vyšla jakýmisi postranními vraty ven z budovy a chvilku pobyla na mezi mezi keři. Když mi zelí v žaludku dostatečně slehlo a čas pokračování kongresu se nachýlil, vracela jsem se stejnými vraty zpět do budovy.
A najednou to vidím! Ze vrat na mě svítí áčtyřkové upozornění: "PŘI OTEVÍRÁNÍ VRAT TÁHNĚTE K SOBĚ."
Jen jsem Vám ho už pak nějak zapomněla na konci mého povídání říct.... Třeba Vás osloví nyní :)
Kdo by mohl tušit, že to hledané poselství najdu na plechových vratech vedoucích kamsi do suterénu ?!